Smutný rekord v USA

Letos v USA zaznamenali víc než 38 útoků střelnou zbraní, při kterém průměrně zemřeli 4 lidé.  Denně zemře v USA 132 lidí střelnou zbraní. Celkový počet lidí, kteří zemřely vloni  v důsledku střelby přesáhl 48 000. Více informací zde.




Útok na venkovské oslavě

Gang  severoafrického původu zaútočil na vesnické taneční zábavě ve vesnici Crépol na jihovýchodě Francie. Útočníci ubodali šestnáctiletého chlapce a další vážně zranili. „Jsme tu, abychom pobodali bílé lidi“ křičel jeden z útočníků. Více informací o tomto smutné incidentu naleznete zde.



Už vím, proč nechci být na sociálních sítích!

Dostala jsem pozvání přes LinkedIn. Pokud se nejedná o podezřelý kontakt ze střední Afriky, tak se to neodmítá. Takže to odklepnu a dívám se, co je ten chlapík zač.

Pak mě zaujme název jeho příspěvku – že v průseru se pozná tým! Protože blbě vidím, zmenšenina fotky z akce se mi sice jeví jako šmouha, ale takhle vypadají šmouhy i z našich krizových cvičení, když se na ně dívám po ránu.

Ovšem, když rozkliknu článek a fotku, zjistím, jak jsem se mýlila. Ó Bože, jak velkou krizi měl jejich tým! Špatně vybrané venue na chlastačku a žranici po jejich teambuildingu  (bowling a wellness). Nejsem škarohlíd, ale jeho příspěvek mě fakt dožral. Popis jak těžko, ale přeci, dali dohromady vlastními silami party v kanclu asi pro 100 lidí, je tak dojemný až mi slza ukápla.

Žiju prostě v jiném světě. Nacvičujeme s týmy jejich jednání ve skutečných krizích, kdy jsou lidé vystaveni riziku poškození zdraví, hluboké psychické újmě nebo dokonce smrti. Pracujeme pro lidi, kteří denně nasazují svůj krk pro někoho jiného – zdravotníci. Ti hodnotí naše cvičení a simulace jako velmi potřebné pro svou práci. Asi Vám nemusím vyprávět, jak velmi obtížné je sehnat na takové důležité věci peníze. Proto je i těch nácviků mnohem méně, než si lidé i vedení těch institucí přejí.

Proto mě může vzít ďas, když na síti, kde se propojují profesionálové čtu takové kraviny. Kde mladý CEO mladé a úspěšné firmy (dle fotek) líčí jako největší krizi, že jim v hotelu naservírovali teplé pivo a studené maso a jak to museli řešit sami.

A takoví zhýčkanci se pak nejvíce rozčilují právě na těch urgentních příjmech a dělají zdravotníkům ze života větší peklo, než je potřeba, když jim není věnována okamžitá pozornost k řešení jejich problému.

Ale vlastně nejsou chudáci zdravotníci, ale ten mladičký CEO, který minimálně jednou v životě bude sám potřebovat pomoc a pak se mu dostane poznání reality. Bude řešit svou vlastní, skutečnou krizi. Moc mu přeji, aby k problémům našeho zdravotnictví přistupoval se stejnou urgencí a profesionálním řešením jako k nápravě jejich málem zkaženého večírku. A možná příště i ve firmě zváží, jestli je více potřeba brát své kolegy na wellness anebo se svým týmem přispět nějakou pomocí své nejbližší pohotovosti. Třeba tím, že se se seznámí s realitou života a také si nacvičí, jak jednat ve skutečné, jejich vlastní krizi.

Jo, jsem závistivá potvora, co mladému týmu závidí, že mohou vydávat peníze za pěknou zábavu. Ano, jistě si na ni poctivě vydělali. Na co si svou poctivou prací vydělávají urgentní týmy? Co mají jako bonus? Nadávky, aroganci, přehlížení a ponižování od lidí, kteří potřebují jejich pomoc. Ano, fakt žiju v jiném světě.

Autor: Veronika Fáberová