Probrali jsme se z iluze. Nemyslím si, že budeme žít ve strachu, říká psychoterapeut

Ekonomická a existenční nejistota patří k hlavním problémům, kterým nyní musíme… | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

 

Jaký bude návrat do každodenního života poté, co přestanou platit ochranná protikoronavirová opatření? S tvrzením „co tě nezabije, to tě posílí“ lektor a psychoterapeut Tibor Brečka nesouhlasí. I náročná zkušenost ovšem může vést k pozitivním výsledkům.

Když vypukla koronavirová krize a značná část společnosti se ocitla v karanténě nebo nuceně začala pracovat z domova, zakusili lidé nejrůznější pocity. Od počáteční euforie, že nemusejí každý den chodit do práce, po frustraci z izolace. Do jaké fáze se dostáváme nyní? Psychoterapeut Tibor Brečka, zabývající se psychologií katastrof, situaci přirovnává k rekonvalescenci po nemoci. Důležité je nespěchat a neklást na sebe příliš velké nároky.

Lidovky.cz: Co bude při návratu do běžného života nejtěžší?
To je velmi individuální. Záleží na tom, jak situaci každý jednotlivec prožíval a jaké zažíval emoce. Pro někoho to nemusela být až tak velká změna, zatímco pro jiné zcela zásadní. Otázka také je, do jakého světa se vlastně budeme vracet a jak velký rozdíl oproti dřívějšku to bude. Obecně bych ale návrat přirovnal k hospitalizaci a rekonvalescenci. Onemocnění vás na nějakou dobu vyřadí z běžného života. Musíte počkat, až se tělo i psychika uzdraví, a vracíte se postupně. I nyní by to mělo být pozvolné. To znamená nesnažit se všechno změnit ze dne na den a nechtít po sobě víc, než na co v dané chvíli máme.

TIBOR BREČKA (* 1981)

Vystudoval psychosociální studia na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Působí jako odborný asistent na katedře zdravotnických oborů a ochrany obyvatelstva Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT, v Ústavu humanitních studií Newton College Praha a je doktorandem 1. lékařské fakulty UK v Praze v oboru lékařské psychologie a psychopatologie. Je členem Asociace forenzních psychologů a České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP. Přes 10 let se zabývá forenzní psychologií, psychologií katastrof a krizovou komunikací.

 

Lidovky.cz: Proč někteří lidé zvládají mimořádné situace lépe než jiní?
To ovlivňuje celá řada faktorů. Obecně bychom se ale mohli odpíchnout od temperamentového ladění osobnosti, ať už vyjdeme ze starého antického modelu, který rozlišuje čtyři základní typy temperamentu – flegmatik, melancholik, cholerik a sangvinik –, nebo z jungiánského pojetí introverze a extroverze. A roli hraje nejen duševní, ale i fyzická složka.

Lidovky.cz: Během pandemie jsme procházeli různými fázemi vnímání situace. Jaká přijde po karanténě?
Paralelu k prožívání mimořádných situací můžeme najít v modelu Küblerové-Rossové. Na začátku je vždycky šok, překvapení, do jisté míry neschopnost racionálně uchopit, co se to vlastně děje. Poté dojde k určitému pochopení. Dostavují se emoce, ať už smutek, vztek, nebo nejistota. Postupně bychom se měli dobrat k adaptaci na situaci. Problém teď ale je, že nevíme, na co se máme adaptovat. Kdybych to měl přirovnat k adaptaci pacienta na těžké onemocnění, překvapivě má mnohem více informací o tom, co může očekávat a jak se mu změní život.

Lidovky.cz: Co můžeme očekávat?
Nevíme. Ani nevíme, jak dlouho to bude trvat. Nejsem ekonom, ale ekonomická otázka je jednou z nejzásadnějších. Když se na to podíváme z pohledu Maslowovy pyramidy potřeb, je pro nás důležité, aby naše základní potřeby byly saturovány. Jde o to, jestli se po krizi lidé budou moci vrátit do zaměstnání, znovu rozjet podnikání. Tato ekonomická a existenční nejistota jsou teď jedním z hlavních problémů, kterým musíme čelit. V poslední době, kdy jsme žili v blahobytu a kvalita života byla poměrně vysoká, jsme měli prostor zaměřit se i na existencionální problémy, jako je téma smrti nebo smyslu života. Najednou ale nezanedbatelné procento lidí nyní začne řešit otázky nikoli existencionální, ale existenční. A to má základní vliv na to, jaký ten návrat bude.

Lidovky.cz: Snáší člověk pocit nejistoty hůře, než kdyby situace sice nedopadla nejlépe, ale alespoň by věděl, na čem je?
Myslím si, a vycházím i ze zkušenosti svých pacientů, že vědět negativní informaci je lepší než nejistota. Když nevíme, co se stane, můžeme se sice utěšovat možnou pozitivní alternativou, ale většina z nás by asi chtěla vědět, co se stane. Člověk potřebuje určitou míru tvrdých dat, aby si mohl budovat svůj pocit jistoty. Naše predikce budoucnosti je ale hodně limitovaná a jenom nám to ukazuje, jak je celý náš život do značné míry nejistý.

Lidovky.cz: Bude velký šok po tak dlouhé pauze zase chodit každý den do práce a zvyknout si na běžný, každodenní život?
Nijak zvlášť problematické to nebude a v řádu dnů či týdnů se do toho zase dostaneme. Je ale zajímavé se podívat, jak se změní způsob práce. Některé firmy si nyní uvědomily, že práce z domova může být funkční a mít i pozitivní ekonomický dopad. Jistě to nejde u všech profesí, ale pokud home office zaměstnanci vyhovuje, může být výhodný pro obě strany. Také jsme zjistili, kolik se dá ušetřit času – není třeba se kvůli všemu scházet, může stačit jen e-mail a cesta na schůzku někdy trvá mnohem déle než samotný mítink. Naučili jsme se, že spousta věcí se dá dělat moderně a online. Samozřejmě to ale nejde vztáhnout na všechno.

Lidovky.cz: Spousta lidí postrádala sociální kontakt. Změní se nějak náš pohled na vztahy?
Předtím nám nedocházela důležitost klasické, „pregooglovské“ mezilidské interakce. Nyní jsme si mohli uvědomit, co nám na té běžné rovině chybí a zároveň s kým nám kontakt naopak nechybí vůbec.

Lidovky.cz: Žili jsme v uspěchané době, pandemie nás ale přinutila se zastavit. Utrhneme se nyní opět ze řetězu, nebo si z této zkušenosti něco vezmeme?
Možná stojí za zamyšlení, jestli to tempo, ve kterém jsme fungovali, bylo nutné. Jestli jsme takhle opravdu museli žít, anebo to byl jen vyfabulovaný tlak na výkon.

Lidovky.cz: O současné krizi se mluví jako o příležitosti dát si svůj život do pořádku. Vyjdeme z ní jako ,,lepší“ lidé?
Nezastávám názor, že z krize musíme vyjít lepší. Nedávno jsem četl článek, kde současnou situaci přirovnali k cestování s dětmi. Když člověk cestuje sám, má spoustu plánů, co všechno by chtěl vidět, a je to pro něho velmi obohacující. S dětmi ale máte jediný cíl: dorazit všichni a zdraví. Myslím, že teď mnohem častěji cestujeme s dětmi a pro mnoho lidí tato situace není jen příležitost, ale naopak velká zátěž. Důležité je ji přežít a nemít na sebe velké nároky. Pocit, že během karantény se musíme stihnout naučit finsky, napsat knihu nebo založit nový byznys, je trochu přehnaný. Každá krize ale má i svůj růstový potenciál. Když k ní rozumně přistoupíme, můžeme z ní něco vytěžit. Můžeme tento čas využít k nějaké osobní inventuře, vyjasnit si, co vlastně v životě chceme a potřebujeme. Třeba zjistíme, že jsme už dlouho ve vztahu, ve kterém vlastně vůbec nechceme být, jen jsme v tom hektickém každodenním životě neměli čas se nad tím zamyslet. Krize může mít katarzní efekt a i bolestivé zkušenosti mohou vést k pozitivním výsledkům.

Lidovky.cz: Během pandemie se projevila i solidarita mezi lidmi. Celý národ šil roušky, lidé si pomáhali… Dokáže tato zkušenost sjednotit společnost?
Dovedu si představit, že se může pozitivně odrazit na komunitním životě. Lidé, kteří dřív kolem sebe chodili bez povšimnutí, se začnou více zajímat o druhého člověka. Probíhaly akce dobrovolníků, kteří pomáhali lidem, již se cítili osamělí, nebo seniorům zašli nakoupit nebo vyvenčit psa. Pokud jsme někomu reálně pomohli nebo nám samým byla poskytnuta pomoc, může dojít k nějaké změně. Důležitá je osobní zkušenost. Když to sledujeme jen zprostředkovaně, skrze média, nemá to tak velký dopad. Vidíme to na různých mimořádných událostech. Nejdříve zajímají celý svět, pak zájem opadá a nakonec to řeší už jen ti, jichž se to osobně týká. Myslím, že kvůli koronaviru ke sjednocení naší společnosti, která je obecně rozdělená, nedojde.

Lidovky.cz: Jak se změní náš vztah ke světu? Uzavřeme se jako národ víc do sebe?
Záleží, jakým způsobem celkově nazíráme na svět. U lidí, kteří ještě před krizí byli například zastánci Evropské unie, bude přetrvávat tendence ke globálnímu uchopení problému. Současný svět je ale postaven na vzájemné spolupráci a ve 21. století už ani není možné uzavřít se ve své zemi. Už jen z ekonomického hlediska je to nesmysl. Musíme si uvědomit, že čelíme globální krizi, a dává smysl řešit globální krize na lokální úrovni? Nad tím bychom se měli zamyslet.

Lidovky.cz: Až, pokud vůbec, se život vrátí k normálu, jak rychle může společnost zapomenout, že tu nějaká koronavirová pandemie byla?
Délka paměťové stopy souvisí s intenzitou emoce, která krizi doprovázela. Pokud nám koronavirová krize nezpůsobila větší škody, nepřišli jsme o milovanou osobu, ekonomické následky nás neuvrhly do nezaměstnanosti, můžeme zapomenout poměrně rychle. Pokud nás daná situace silně zasáhla, budeme si to pamatovat déle.

Lidovky.cz: Budeme nadále žít ve strachu?
Nemyslím si. Záleží ale na tom, jak téma bude nadále medializováno. Ať se nám to líbí, nebo ne, média na nás mají velký vliv. Pokud je riziko neustále komunikováno, máme tendenci vnímat ho silněji. Pokud se způsob komunikace dlouhodobě nemění, začneme ho vytěsňovat, to se ale v koronavirové krizi nedělo, protože situace se pořád proměňovala. Také záleží, jak si člověk informace interpretuje. Názorným příkladem byl například pojem ,,promořování populace“. Jde o odborný, korektní termín. Jakmile ho ale začneme používat mimo odbornou obec směrem k širší veřejnosti, nemusí být pochopen ve svém pravém významu. Slovo „promořování“ může v člověku vyvolat strach a negativní pocity.

Lidovky.cz: Měla by v nás po této zkušenosti zůstat určitá zdravá dávka strachu?
Pokud je strach zdravý, je namístě, protože nás chrání. Hrozně bych si přál, když už nic víc, abychom si z této situace vzali alespoň to, že si máme mýt ruce. A také k sobě byli ohleduplnější. Kolik lidí například jezdí MHD nebo chodí do práce, když mají chřipku? Byl bych rád, kdybychom si to, co jsme se naučili během koronaviru, zapamatovali i pro další krize.

Lidovky.cz: Jaký dopad na lidi může mít všechen ten strach a stres, které během krize zažívali?
Pokud je strach nebo izolace intenzivní, dopady jsou poměrně závažné. Člověk obecně není samotář, ale stvoření, které má žít v nějakém společenství. Když jsme teď byli uvrženi do izolace, mohl to pro nás být impulz si uvědomit, jak jsou pro nás mezilidské vztahy důležité. Někdy mám pocit, že žijeme v jakési iluzi, že nikoho k životu nepotřebujeme. Když všechno funguje, může nám tato iluze připadat pravdivá. Zapomínáme, kolik lidí má podíl na tom, že je můj život takový, jaký je. Už třeba jen dovoz nákupu. Kolik lidí, od zemědělce až po kurýra, stojí za tím, že se nám přede dveřmi objeví košík? Nic se neděje samo.

Lidovky.cz: Platí o koronavirové krizi, že co nás nezabije, to nás posílí?
Není to tak docela pravda. Některé události nás sice nezabijí, ale rozhodně z nich nevyjdeme posílení. Spíš bych asi odpověděl jako psycholožka Daniela Vodáčková, která říká, že krize je růstová záležitost a je normalitou života. Celý náš život je z určitého úhlu pohledu takový sled menších či větších krizí a do jisté míry nás posouvají. Můžeme díky nim pochopit, co je pro nás opravdu důležité. Americký psycholog Irvin Yalom hodně pracoval s onkologickými pacienty a někteří byli schopní říct, že rakovina je to nejlepší, co je v životě potkalo. Díky ní si uvědomili, že do té doby jen přežívali, a až nemoc je naučila, co to znamená, opravdu žít. K takové hloubce je ale velmi obtížné dojít.

 

Zdroj: https://www.lidovky.cz/lide/probrali-jsme-se-z-iluze-nemyslim-si-ze-budeme-zit-ve-strachu-rika-psychoterapeut.A200511_103920_lide_ape


Komentujte

Please Login to comment
  Subscribe  
Upozornit na